ArticleElzet

Ladislav Zajíček - Elzet

Jiří Kofránek (Článek zveřejněný na https://legacy.blisty.cz/art/9504.html dne 14. 12. 2001)

Poslední článek vystavil na svém serveru NETEM ve středu 31. října v 19:00:57 středoevropského času. Článek, kromě jména autora neobsahoval nic, žádný titulek, žádný obsah... A přesto se k němu sešlo 85 komentářů... A na serveru trčela zpráva, že se šéfredaktor záhadně ztratil...

"Jirko," říkal mi po čase, když trochu nabyl schopnosti mluvit, byť s velkými potížemi, "já už asi musím..."

Dlouho se ale jeho zmizení neutajilo. A po čtrnácti dnech byl svými redakčními kolegy v nemocnici objeven. Ale povedlo se, co si do poslední chvíle si přál - před okolím se podařilo utajit, jak vážný je jeho zdravotní stav. A tak se pro mnohé zcela nečekaně 8. prosince po českých internetových serverech začala šířit zpráva, že "zemřel možná služebně nejstarší český počítačový novinář Ladislav Zajíček - elzet!!!"

Elzet byl akronym, kterým Láďa podepisoval své články, zdvíhající téměř pravidelně velkou vlnu polemik, avšak po každé inspirující k přemýšlení. Vždy z nich vyzařovala dobrá znalost tématu i jeho vášnivé zaujetí pro hledání a hájení všech forem lidských práv, svobody, tolerance a tvůrčí synergie v moderní prosíťované společnosti. Zároveň se ale jeho články nezřídka vyznačovaly urputným, téměř paranoidním zápolením proti všemu co tyto ideály podle jeho názoru v dnešním globalizovaném světě ohrožuje (viz např. http://www.netem.cz/search.php?author=elzet).

Ladislav Zajíček ale nebyl jen svérázná postava českého Internetu, vášnivý diskutér, který do "roztrhání těla" bojoval za své názory, a jen velmi, velmi nerad ustupoval, odpůrce monopolu globálních korporací, zanícený zastánce linuxových aplikací a otevřených technologií.

Především byl člověk, který se zajímal o druhé. Nezajímal ho majetek - nikdy nic nevlastnil - a ani nechtěl vlastnit, zajímala ho především práce kterou dělal. Láďa Zajíček spával v kancelářích ve své jamce (spacáku), ať už to bylo ve sklepě ve Vítězné ulici, kde v normalizačních letech založil a vedl Sekci mladé hudby, nebo později v honosnějších redakčních prostorách.

Původně studoval elektrofakultu ČVUT, tu však opustil aby, jak říkal, pomohl "pohnout časem". Zajímal se o bigbít, a v roce 1967 byl jedním ze zakladatelů proslulého strahovského studentského klubu číslo jedna. Hrál na bicí v kapele, kde s ním hrál jeho velký kamarád černoch z Mali a jeden Cejlonec. Od té doby měl přímo pudovou nenávist k rasismu.

V dobách tuhé normalizace, kdy Husák zakázal hrát bigbít, se kapela rozpadla a řada jeho kamarádů emigrovala. Láďa nějaký čas hrál v kapele u Zagorové, ale to jeho bigbíťáckou svobodomyslnou duši, nemohlo uspokojit.

A tak ho napadlo, že se pokusí pod záštitou Svazu hudebníků založit jakousi autonomní sekci, pod jejíž střechou bude možné leccos zoorganizovat, vydávat apod. A tak vznikla výše zmíněná Sekce mladé hudby. Během pár let se počet členů vyhoupl z nuly na deset tisíc. A Láďa pod příkrovem "společenské organizace" začal organizovat činnosti, které byly v "oficiální sféře" zcela vyloučené. Sekce pořádala koncerty, organizovala komorní vystoupení v Baráčnické rychtě apod., kde vystupovali umělci, jimž totalitní umělecké agentury znemožňovali činnost. Začal se vydávat alternativní rockový časopis Kruh a dokonce vyšlo i několik hudebních monografií (John Lennon, Frank Zappa, Vladimír Vysockij), které by asi stěží mohly vyjít v tehdejším oficiálním československém nakladatelství. Sekce pořádala promítání videa, kde se pouštěly v tu dobu nedostupné či zakázané filmy (např. trezorové československé filmy z 60 let, americké filmy jako třeba Easy Rider, The Wall, či film Woodstock o nejslavnějším rockovém festivalu).

Vše ale bylo přesně v mezích tehdy platných zákonů - na to si vždy Láďa dával setsakramentský pozor. Snažil se aby "nepříteli" zbytečně nezavdával příčinu k jeho snadné kriminalizaci - promítání filmů byla klubová činnost (pouštěli se tam jen lidé s legitimacemi Sekce mladé hudby), a na to nemusel mít schválení. Stejně tak publikace byly šířeny jako členské zpravodaje, což umožnilo, že v nich mohli otiskovat své příspěvky ti autoři, kteří jinde měli problémy (např. Jan Rejžek, Lubomír Dorůžka, Jiří Dědeček, Jan Burian aj.). Sekce mladé hudby také pořádala kurzy hudební publicistiky.

Když vypukl v Habeši hladomor, sekce uspořádala koncerty na pomoc hladovějící Africe a vydala desku. Když se o tom dozvěděl ministr Chňoupek, velice se rozlítil a Habešskému velvyslanci (v té době byla Habeš komunistickou zemí) zakázal se s představiteli sekce stýkat, takže se celý výtěžek musel do Habeše složitě dopravovat přes Červený kříž.

Sekce byla samozřejmě solí v očích tehdejších mocných. Nakonec se jí podařilo násilně zadusit, ale nepodařilo se Zajíčka nijak kriminalizovat - jeho příslovečná úzkostlivost v tom, aby všechny, zejména hospodářské věci byly formálně v pořádku se mu tehdy velmi vyplatila.

Po zrušení Sekce mladé hudby Láďa založil klub Mikrobáze, tentokrát ale mimo sféru kultury - vybudoval ji v rámci tehdejší 602 základní organizace Svazarmu (mimochodem, pokud vám číslo 602 připomíná název jisté české úspěšné softwarové firmy, tak správně, zakladatelé pocházeli také z této líhně). Mikrobáze byla opět klubovou slupkou, pod kterou klokotal velmi různorodý ruch. Netýkal se výlučně výpočetní techniky - i když ta byla prioritní.

Láďa si totiž velmi dobře uvědomoval, jaké velké možnosti mezilidské komunikace, svobodného šíření názorů skýtá právě výpočetní technika, která se právě v té době díky rozšíření malých mikropočítačů stávala dostupnou běžným občanům: podle relevantních odhadů bylo do tehdejší Československé republiky v polovině osmdesátých let různými cestami dovezeno kolem sto tisíc mikropočítačů ZX Spectrum. A právě tomuto malému zázraku (jak nám to tenkrát připadalo) Láďa věnoval svůj další publicistický zájem. Naučil se asembler a napsal si v něm textový editor pro ZX Spectrum. Když se ten asembler naučil, tak se rozhodl ho naučit ostatní - napsal knihu Bity do Bytu, která velmi přístupnou formou naučila celou plejádu dnešních programátorů prvním krůčkům v oblasti programování. Nebylo ji ale jednoduché vydat - nejprve ji Láďa množil jako klubový samizdat na jehličkové tiskárně (odrovnaly se na tom, tuším, asi tři hlavičky).

Nakonec se podařilo zlomit nakladatelství Mladá Fronta, která i přes nepříznivé recenzní posudky "odborníků" nakonec (hlavně díky snaze Jiřího Fraňka) knihu vydala - a dobře na ní vydělala. Na rozdíl od odborných příruček "recenzentů", které zůstávaly na pultech, se kniha Bity do Bitu velmi dobře prodávala.

Nejdůležitější ovšem bylo, že Láďa vydával časopis Mikrobáze - to ovšem zdaleka nebyl pouze ryze počítačový časopis. Publikační prostor v něm nakonec dostali i vyslovení odpůrci režimu. I časopis Mikrobáze byl nakonec zaškrcen, přesněji řečeno, Zajíček byl od něj zahnán a osiřelý časopis po jednom "znormalizovaném" čísle zanikl. Ale to už velmi brzo přišel 17. listopad a s ním i konec starého režimu.

Láďa hned v zimě roku 90 založil další "společenskou organizaci" - Svaz uživatelů výpočetní techniky a pod její hlavičkou začal vydávat časopis BAJT. BAJT se z černobílého jednobarevného časopisu postupně stal kultovním celobarevným měsíčníkem s více než šestnácti tisíci předplatiteli. Obdobně jako v americkém časopise BYTE se i v českém BAJTu mimo jiné publikovali nelítostné recenze hardwaru a softwaru (založené na přesných a opakovatelných metodikách a měřeních).

To se ovšem nelíbilo některým důležitým inzerentům - Láďa nebyl ochoten jít na kompromis a časopis BAJT v polovině devadesátých let skončil (rok nato zanikl i jeho americký vzor - časopis BYTE). "Ale," jak poznamenává Petr Koubský: "než se tak stalo nasadil BAJT laťku pro všechna ostatní počítačová periodika. A to setsakra vysoko" (Petr Koubský je někdejší šéfredaktor Softwarových novin - tedy konkurenta BAJTu).

Po skončení tištěného BAJTu se Láďa přesunul na Internet a začal publikovat na webu. V rámci webového serveru BAJT začal publikovat denní zprávy z Internetu (News on Net), z nichž později vyrostl zpravodajsko-komentátorský server NETEM. Přál bych NETEMu, aby přežil svého šéfredaktora, který mu vtiskl tvář a z velké části i obsah.

Láďa neměl rodinu, měl jen svou práci a kamarády... Se svou manželkou se rozvedl už dávno. Ostatně, ani se jí moc nedivil. V době svých hudebních začátků propadl alkoholu, jak se to nezřídka u hudebníků v hrajících v kapelách stává, a život s alkoholikem není nic příjemného. Jenomže po rozvodu, pouze silou své nezměrné vůle, začal abstinovat - a to absolutně - celá desetiletí ho nikdo neviděl vypít ani jedinou sklenici piva.

Z manželství mu zbyla dcera, kterou od jejího miminkovského věku neviděl... Po letech ji ale našel přes Internet v Americe. Zní to jako velmi laciný příběh s "červené knihovny", ale sám jsem toho byl svědkem: o velikonocích roku 96 si Láďa z jednoho amerického serveru stáhnul nějaký grafický program a autorům poslal poděkování. Odpověď z Ameriky ale dostal v češtině. Nějaká dívka mu tam přes oceán mailovala, že Ladislav Zajíček je zajímavé jméno, tak se prý jmenoval její otec. Ale ten prý byl jen nějaký opilecký vágus...Láďa zbledl a sáhl po své staré občance, zalistoval jí a odepsal: "Pokud jste se narodila dne..." A tak se po letech našli...

Problém je, že e-mailová adresa na dceru "elzeta" je už asi navždy zamčená v Láďově počítači v redakci NETEMu a tak ani nemám možnost jí napsat, že její táta, skromný a slušný člověk, který toho tolik udělal pro druhé už není...

Zůstává po něm spousta práce, mnoho článků roztroušených po Internetu... ale především zůstávají lidé, které ovlivnil. A nebylo jich málo.